Star Avenger II

Střílíš lasery a nevidíš, kde jsi. To je Star Avenger II — DOSovka z poloviny devadesátek, která se tváří jako vesmírná arkádová střílečka, ale chová se spíš jako hádanka, kde musíš uhodnout, kam vlastně střílíš.

Jsi v malém stroji někde v hlubokém vesmíru. Kolem létají nepřátelé, létají projektily, létají věci, kterých si ani nemusíš všimnout. Tvůj cíl je jednoduchý: všechny je zlikvidovat a jít dál. Hra se snaží být rychlá, reaktivní, plná vzrušení — jenže na malém monitoru, s hrubým písmem a převážně jednobarevným polem, se z toho stává spíš pátrací hra než adrenalin.

Ovládáš se šipkami, střílíš mezerníkem, a když se ti podaří pochopit, co se na obrazovce vlastně děje, zasloužíš si medaili. Hra totiž střídá rozlišení, barvy a kontrast tak, že to vypadá, jako by ses na obraz díval z ostrého úhlu v prudkém světle. Zásahové zóny buď nejsou vidět, nebo jsou i tam, kde nic není. Střílíš spíš podle tušení než podle toho, co poznáš. Přesto — když si na to zvykneš — jde o jednoduchou a dost návykovou záležitost. Postupuješ rychle, úrovně jsou krátké, a když se ti podaří vyčistit obrazovku bez ztráty života, je to malé vítězství.

Star Avenger II si pamatujeme hlavně proto, že byl takový, jaký byl — bez sebemenší snahy o grafiku, bez hudby, která by stála za zmínku, bez příběhu, který by ti dal důvod jít dál. Byl to čistý mechanismus. V paměti zůstal těm, kdo měli čas a trpělivost sedět u PC a počítat pixely, aby uhodli, na co se dívají.

Dnes? Když si ho pustíš v prohlížeči, zjistíš, že čas mu neprospěl. Nejde o to, že by byl špatný — spíš o to, že byl vždycky nouzovým řešením, ne hrou, kterou by sis vybral. Ale něco na tom je, že vůbec existuje — něco chaotického a syrového, bez pokušení být víc, než je. Pokud tě zajímá, jak to vypadalo, když herní průmysl ještě nebral grafiku vážně, tohle je návštěva, ne doporučení.