Pub Pool

Kulečník na monitoru — bláznivá myšlenka, která měla být nudná, ale když si s ní začneš pohrávat, najednou chápeš, proč to někdo v osmdesátých letech programoval. Pub Pool je jednoduchý simulátor kulečníku z roku 1987, který se objevil na počítačích s DOSem a čekal, až si ho někdo stáhne ze sharewarových sbírek.

Je to biliár a nic víc. Máš plátno, máš koule, máš tágo a úkol je vždycky stejný: odpálit bílou, poslat barevné do děr a nakonec vyhrát. Hra zahrnuje tradiční pravidla poolu — stripes a solids, scratch, když trefíš bílou do kapsy. Menu je jednoduché jako list papíru a ovládání si osvojíš během chvilky. Namíříš tágem, nastavíš úhel a sílu, a koule jedou.

To je celá legrace. Měřit úhly, odhadovat sílu nárazu, počítat odrazy — to všechno funguje, a na tak starý kousek to vůbec není špatné. Fyzika je přijatelná, koule se chovají rozumně. Když to máš v hlavě, je to i zábavné, obzvlášť když hrajete proti sobě v jedné místnosti — sdílená klávesnice, střídáte se v tazích, a je to prostě puberťácká, jednoduchá legrace. Ani pořádně nevíš, čím to je, ale když přijde ten správný moment, někdo zakleje a někdo se zasměje.

Dnes to není nic zvláštního. Grafika je základní, zvuk v podstatě neexistuje a po patnácti minutách víš všechno, co je tam k vědění. Ale v osmdesátých letech, kdy měl běžný člověk na počítači hlavně text a hrubou grafiku, představoval Pub Pool něco zajímavého — titul, který bez přehánění něco simuloval. A hrálo se na něm hlavně proto, že jiné možnosti moc nebyly.

Dnes si ho zahraješ spíš z nostalgie nebo když chceš parťákovi ukázat, jak vypadala tehdejší zábava. Emulátory ho pustí bez problémů. Je to malé okno do doby, kdy taková drobná hra byla náznakem, že by počítače jednou mohly zvládnout i něco chytřejšího. Není geniální, ale když od něj nečekáš zázraky, je docela příjemný.