Pub Pool

Kulečník na monitoru — šílená myšlenka, která měla být nudná, ale když si s ní začneš pohrávat, najednou chápeš, proč ji někdo v osmdesátých letech programoval. Pub Pool je jednoduchý simulátor kulečníku z roku 1987, který se objevil na DOS-ových počítačích a čekal, až si ho někdo stáhne ze sharewarových sbírek.

Je to biliár a nic víc. Máš plátno, máš koule, máš tábor a úkol je vždycky stejný: odpálit bílou, poslat barevné do děr, nějak prohrát. Hra zahrnuje tradiční pravidla pool biliardu — stripes a solids, scratchování, když si trefiš bílou do kapsy. Menu je jednoduché jako deska na kousku papíru a ovládání si osvojíš během vteřiny. Namiřiš kulatorem, nastavíš úhel a sílu, a myčo jedou.

To je celá legrace. Měřit úhly, cítit sílu nárazu, počítat odrazy — to všechno funguje, není to vůbec špatné pro tak starý kousek. Fyzika je přijatelná, koule se chují rozumně. Když to máš v hlavě, je to i zábavné, obzvlášť když proti sobě hrajete s někým v jedné místnosti — sdílená klávesnice, střídavě táhneš tahy, a je to prostě puberťácké, jednoduchého legrace. Ani se to pořádně neví z čeho, ale když se stane ten správný moment, někdo zaspamuje, někdo se zasměje.

Dnes to není nic speciálního. Grafika je základní, zvuk je v podstatě neexistující, a po patnácti minutách víš všechno, co je tam k vědění. Ale v osmdesátých letech, když měl běžný člověk na počítači především text a hloupou grafiku, Pub Pool představovala něco zajímavého — titul, který bez přehánek něco simuloval. A hráli s ním zejména proto, že jiné možnosti taky příliš nebyly.

Dnes si ji zahraješ spíš z nostalgie nebo když chceš ukázat parťákovi, jak vypadala zábava v devadesátkách. Emulátory ji pustí bez problémů. Je to malé okno do doby, kdy taková třípalcová hra byla výstražným znamením, že by se počítače v budoucnosti mohly chovat jako někdo chytrý. Není geniální, ale přijde ti příjemné, když ji nehajpeš.