Pacmania 1.1

Pacman se žere sám — doslova. V Pacmanii to není jen grafický trik, je to podstata hry, která tě napoprvé dokáže zaskočit. Místo aby něco pronásledovalo tebe, ty pronásleduješ svou vlastní stopu, kterou zanecháváš na herní ploše, a čím déle ji necháváš za sebou, tím víc se ti plete pod nohy.

Půjde ti o to, aby ses vyhnul vlastnímu ohonu — čáře, kterou jsi právě nakreslil. Herní pole není labyrint, je to otevřené prostředí, kde můžeš jezdit všude, jen ne tam, kudy jsi právě projel. Jednoduchost, která klame. Čím déle se na mapě motáš, tím víc se z ní stává past, kde se nemáš kam podít. To je napětí, které tě chytne postupně, ne dramaticky.

Ovládání je minimální — čtyři směry a snad jedno víceméně zbytečné tlačítko pro chování, které se stejně řídí logikou hry. Grafika je typicky devadesátková PC záležitost — prostá a přehledná, nic, co by ti zatěžovalo paměť. Zvuk si ani nepamatuju, což ti řekne vše. Hra jde dál, plocha roste, ohonů přibývá. Takhle to pokračuje, dokud si ještě dokážeš zapamatovat, kudy jsi projel, když se pohybuješ přes třetinu obrazovky.

Pacmania 1.1 je volná adaptace slavné klasiky, ale s hlavolamovým zvratem. Zatímco originál byl o pronásledování a útěku, tady je antagonistou čas a tvá vlastní paměť. Nejedná se o nový Tetris, spíš o to, aby hra měla smysl v době, kdy už střílení do kosmických lodí všichni znají.

Dnes je to zajímavost, kterou si zahrají ti, co rádi experimentují s klonováním a remixem. Nejde o nic, co by tě dostalo, ale v prohlížeči to funguje a trvá devět minut. Na to, že je to dílo bez jména a data, drží se překvapivě dobře.