SPIN

Tuhle hru bys v devadesátkách hledal jedině tehdy, kdybys věděl, že existuje. Spin je kuriózní kousek — jednoduchý, ale fascinujícím způsobem zapeklitý. Není to nic, co by ti vyskočilo z regálu v obchodě, přesto se mu dá věnovat víc času, než bys čekal.

Máme tu klasickou puzzle logiku v duchu sedmdesátých let: na obrazovce se točí barevné prvky a ty je ovládáš tak, abys skládal vzory a dosáhl určitého cíle. Není tu zápletka, není tu příběh. Jen princip — podíváš se, změříš, otočíš. Spin tě od začátku připraví na to, že tady není prostor pro blbnutí. Buď si logiku osvojíš, nebo si ji osvojíš potom, co budeš s prvními úrovněmi pár minut mlátit hlavou do zdi.

Ovládání je minimalistické. Točíš, měníš pozici, vytváříš kombinace. Hra ti nedává návody ani indicie — to, co vidíš, je vše, co dostaneš. Grafika je barevná, čistá, bez zbytečností. DOS tu hraje všemi barvami jako nějaký hodně starý obrazový syntezátor. Zvuky? Minimální, jen to nezbytné. Je to hypnotické spíš tím, co chybí, než tím, co tam je.

Spin patří k těm hrám, kterými se devadesátky hemžily a které zůstaly schované pod všemi těmi Heroesy a Civilizacemi. To, že ji pořádně nikdo nezná, je škoda. Jde o čisté puzzle myšlení bez balastu, bez příběhů, bez pokusů o „atmosféru“. Jenom tvůj mozek a jeho schopnost vidět vzory a kombinace.

Dnes sedne komukoli, kdo má rád klid a logiku a není zvyklý na to, aby mu hra každých pět sekund máchala mečem před obličejem. Není to adrenalin, není to show. Je to prostě hra, která tě potichu zaměstná a pak zase pustí. V prohlížeči ji spustíš přes DOSBox a hned ti je jasné — tohle vědělo, co chce. A to stojí za to.