Marioup

Když jsem poprvé spustil Marioup, čekal jsem nějaký rozpočtový klon Mária. Místo toho jsem se ocitl v minimalistické puzzle-platformě z devadesátek, kterou tvůrci zjevně nevěnovali víc času než jeho názvu. Marioup — nepatrný překlep, nebo schválný wordplay? Už to se snese jen tak tak.

Je to platform s kulatou postavičkou, kterou musíš navigovat přes jednoduché levelpy plné překážek a sbíraných věcí. Bez hlubokého příběhu, bez cutscén, bez velké scenérie — jen hra a její jednoduchý princip. Někdy je to přesně to, co chceš od hry staré ze startu tisíciletí, když měli programátoři v Tescu při kódování příliš kouřit.

Ovládání je přímočaré — pohyb, skok, sbírání. Grafika je taková, jakou si představiš: pixelový kapal na tmavém pozadí, zvuky jako z počítače, který si nemůže dovolit lepší zvukový čip. Hratelnost je v pohodě, pokud tvým cílem je trávit čas. Jinak je Marioup spíš slepá ulička — mechaniky se nezvyšují, objevování nového se neděje, řešení úloh zůstávají na stejné úrovni nudnosti.

Na konci devadesátek vznikla spousta právě takových her — podivné, skromné, lehce zapomenutelné. Marioup není žádný Lost Levels nebo Portal. Je to spíš záznam doby, kdy ses mohl pustit do tvorby a nikoho to moc nezajímalo.

Dnes si ji zkusit můžeš pro nostalgii, pokud tě zajímá, co se krmulo v hravkách pro starý DOS. Ale nebuď překvapený, když ti vejde jedním uchem a vyjde druhým. Je to řemeslo, ne umění, a ani tu dobu to nebylo zrovna důležité.