DragonStrike

Létám si na drakovi a padám. Znova. Ovládání ve DragonStrike je pěkná hranice mezi simulací a frustrací, kterou v devadesátkách ocenili spíš puristi než průměrný hráč.

Jde o mix létací simulace a RPG prvků z roku 1990, kdy se takové věci ještě experimentovaly bez vážnějšího plánu na ukončení. Sedíš v kokpitu na drakovi, který se chová spíš jako letoun — má stav paliva, výšku, rychlost, všechny parametry. Cíl je prostý: plnit mise, sbírat zlaté a levely. Formálně to stojí na Dungeons & Dragons univerzu, ale obsahem spíš připomíná arcádní flight sim než skutečné RPG.

Hraní se točí kolem přesného pilotování. Nejde o letadlový shoot-em-up, kde se plynu a střílí. Zde musíš hlídat výšku, vzduch, palivo a ještě koukat na mapu. Drak reaguje s určitou setrvačností, stoupání a klesání chce čas. Zvládneš-li fyziku, pak je to docela zábava — najdeš si cíl, naprojektuješ trasu, přiletíš sem a tam. Zvládneš-li ji špatně, padáš do krajiny a recyklujete se. Grafikuje v polygonech, terén je holý a jednoduchý, ale třeba proto to na těch pomalých strojích běží.

To, co dnes vábí, není výtvarná kvalita ani obsah — to je střídmost a konzistentnost nápadu. Nemlátí tě dialogy, nenutí tě koukat na cutscény. Jen si sednout a létat. Pro své časy to byla zajímavá vlastnost, dnes to ocení spíš ten, kdo chce bez komplikací hrát věc bez žbrecí příběhu.

Zestárlo to v přesnosti ovládání a tempo. Když víš, co dělá, je to OK. Když ne, visíš v nejistotě a nevíš, je-li to chyba simulace nebo tvoje. Moderní hráč by se asi hodil po minutě. Nostalgik, co si pamatuje těch pár hodin s manuálem v ruce, si ho možná znovu zkusí — když už je to tady gratis v prohlížeči, tak co to zkusit.