Artura

Chudák Arthur. Někdo mu proměnil dům v bludiště a on teď skáče po plošinách mezi prasknulou dlaždicí a létajícími kusy stavebnice. Tenhle příběh by mohl být z devadesátkové školní soutěže o nejpodivnější vizuální styl — a přesně tak to v Artuře vypadá.

Jde o hybrid adventure a plošinovky z roku 1989, kdy MS-DOS ovládly jednoduché hry bez větších ambicí. Pohybuješ si postavičkou přes několik úrovní, sbíráš věci, řešíš jednoduché puzzle a skáčeš přes překážky. Nic převratného, nic, co byste neznali ze Montezumy nebo řady Dizzy — jen s primitivnějšími animacemi a podivnějším stylem.

Hraje se v tomhle smyslu záludně. Ovládání reaguje zpoždění, skákání má svá pravidla a pak jsou tu ty překážky. Nejsi nucen se kvapem učit, ale objevit si, co lze a co ne — třeba že určité věci sebeš, jiné jsou jenom dekorace. Hra tě sem tam potrápí, ale žádná z úrovní není střihnutá na bolest. Spíš to prostě postupně jde, člověk si zvykne na rytmus, a pak to jde samo.

Artura si pamatujeme proto, že se od všeho lišila. V době, kdy každý dělal arcade kopie, tohle působilo bizarně — jako hra, kterou někdo "vymyslel si sám" a třeba jí ani moc nevěřil. Grafika to není žádná podívaná, zvuky jsou elementární. Ale právě to jí dodává nějakou melancholickou zvláštnost — vidět starý Počítač se pokoušet něco vytvořit a tím pádem to nějak "takové" vyjde.

Dnes by si ji měl zahrát každý, kdo si chce připomínat, jak vypadal software, kdy se ještě psala z vášně a ne z marketingové strategie. Není to mistrovské dílo, ale je to autentické — a v dnešní době přeplácení se tím mínění cení.