Waterputer

Vodní pistole, kterou najednou vezmeš do ruky počítač. Waterputer je hádanka ze začátku devadesátek, kterou dnes málocos ví, a právě proto si ji vezmu z police — ze čiré zvědavosti, co si mohli tvůrci pod takovým názvem představit.

Jde o jednoduchou logickou hru, kterou bys mohl popsat dvěma větami: máš obrazovku plnou polí, skrz ně se koulem protékající voda, a tvůj úkol je nasměrovat proud do cílů. Počítač, který hraješ, je starý počítač — grafika je minimalistická, ovládání primitivní, ambice skromné. Ale právě v téhle skromnosti se skrývá všechno, co na hře potřebuješ.

Hraní je otázka patience a prostorového vidění. Staví se ti na cestě překážky, otáčení, mosty přes trhliny. Každou úroveň musíš projít vodu správným směrem, aby dopadla tam, kam má. Není v tom akceschopnosti, je to čistě o tom, aby sis zapamatoval, kde se co otáčí. Na obrazovce není nic navíc — jenom pozadí, linie, kouče vody. Počítač z roku 1991 to neustojí víc; na víc by také nebylo místo v diskete.

Waterputer je přesně tím, co by měla být hádanka malého rozsahu — krátká, bezpretenzní, bez zbytečností. Nehrajete ji kvůli příběhu ani kvůli tomu, aby vás něco ohromilo. Hrajete ji, protože puzzle, kterou máte před sebou, vás chce na chvíli zabrat a pak vás pustit. Zestárla? Klidně — ale ne špatně. Spíš jako ten kouč vody, který si tu už čtyřicet let tečuje svým směrem bez ohledu na to, co se kolem děje.

Kdo si ji vezme dnes? Každý, kdo se chce na chvíli vrátit k hříčkám bez bílého šumu. Žádný hluk, žádné tlačítko k podpoře v krizovém centru, žádné přidaně žádné svolán po update. Jenom voda, linie a soustředění. V dnešní dělící brá — v kteréchkoli dělící brá — je to čistý vzduch.