Star Breaker

Shoot the blocks, destroy the level, restart. Star Breaker neznáte, ale ten pocit — to znáte. Je to totiž Breakout, jeden z nejstarších arcádních archeotypů, kterého se devadesátky nezbavily ani s veškerou svou 3D revolucí.

Hraje se to jednoduše: míček si skáče po obrazovce, vy jej vracej pálkou, která se pohybuje jen horizontálně dole. Cíl je vždycky stejný — rozbit všechny barevné bloky, které plní horní a střední část hran. Pokaždé se míček odrážet jinak, někdy vám padne mimo obrazovku a je konec, někdy zabere hodin, než se dostanete do další úrovně. To je veškerá matematika.

Ovládání funguje geniálně svou primitivity. Šipky nebo kurzorové klávesy, víc nepotřebujete. Míček se chová fyzikálně správně, pálka reaguje bez zpoždění. Na devadesátkách, kdy PC se tím posledním prahu počítačů, kdy to ještě nebylo ujetý, Star Breaker funguje bez problémů. Chybí tu sice animace, zvuky, nějaký ten grafický wow-faktor, ale animace by tu stejně byla jen překážkou. Jednoduchý, ostrý, soustředěný — hra ti nedovolí myslet na nic jiného.

Proč se na tom dneska koukat? Protože tohle je droga. Ne zábava, ne příběh, ne grafika — je to závislost. Když máte špatný den, sáhnete si po něčem, co vás stoprocentně zaměstná. Star Breaker je přesně taková hra. Zestárla elegantně, protože z ní není co stárnout. Nema se tu co pokazit, pokud jde o design.

Zahrát si ji dneska v prohlížeči znamená vrátit se do doby, kdy „hra" nebyla balená do děravého scénáře. Je to poctivý, čistý stroj na hypnózu. Když máte čtvrt hodinky a hlavu obsazenou, zkuste to.