Kdyby někdo tvrdil, že počítačová solitéra je skvělá forma zábavy, měl by na mysli právě tohle — jednoduchou DOS-ovskou interpretaci karetní hry, která nikoho neodvádí od původních pravidel. Patience z roku 1990 je tím, čím má být: minimalistický kartáč na nudu.
Hraniční mezi hrou a nástrojem. Berete si karty z balíčku, odkrýváte je na pracovní plochu a skládáte podle klasických pravidel solitéry — stavíte sestupné řady střídavých barev, sbíráte hodnoty na čtyři základny. Není tu příběh, nejsou tu zvuky (tak snad pár bípů), jen zelená plocha, bílé karetní obrysy a matematika. Právě tohle některým lidem při čekání ve frontě nebo během přestávky stačilo.
Ovládání je intuitivní — myš, klikání, přetahování. Hra nezesiluje, neakceleruje, nenapíná se. Vede se tu všechno čistě podle logiky a náhody — o tom, jak moc vám balíček vychází. Někdy ji vyřešíte na první pokus, někdy si ji zapamatujete už po dvou stech pokusech. Žádná výzva, žádný fail state v tradičním slova smyslu. Jen vy a sedmadvacet karet.
Patience vznikala v éře, kdy DOS machine plnila roli osobního počítače a solitéra patřila do výbavy jako Minesweeper nebo Pexeso. Dodnes je její jednoduchost silou — není co kritizovat, když nápad funguje přesně tak, jak má. Zestárla maximálně grafikou, ne hrou samotnou.
Dnes by si ji zahrál každý, kdo hledá nudu, kterou jde unést. Není to hra, kterou byste řešili vážně. Je to karetní medicína do chvíle, kdy se vám uvolní hlava na něco důležitějšího. A v prohlížeči se spustí bez servítku.
old