Nectar of the Gods

Při první spuštění se na obrazovce rozsvítí nápis, který ti říká, že jsi Hermes a máš sbírat nektár pro bohy. Žádná dlouhá cutscéna, žádná povídačka — rovnou do toho. A právě v tom je kouzlo těchto osmdesátých let.

Nectar of the Gods je nezvyklá směs. Na první pohled to vypadá jako jednoduchá arkáda — pohybuješ si po herní ploše, sbíráš nektár, vyhýbáš se nepřátelům. Ale pak si všimneš, že se to chová jinak. Máš síť, kterou se zbavuješ protivníků, můžeš stavět bariéry, plánuješ si cestu po mapě. Je to jako by se Pac-Man rozhodl koukat i na mapy strategie a řekl si: proč by to všechno nemohlo být v jedné hře?

Grafika je nízká i podle standardů roku 1987 — postavička je sekvence koláčků, která se pohybuje po jednoduchých scenériích. Zvuky? Zvuky jako z první generace počítačů, které reproduktor vydává, když je do něj někdo kopne. Ale v tom není nic špatného. Jednoduchá grafika nutí mozek pracovat, představit si, vyplnit mezery. A právě jednoduchostí si hra tvou pozornost drží.

Herní loop je geniálně nudný — sbíráš, vyhýbáš se, staví, sbíráš zase. Chvíli to trhá, chvíli si zvykneš na ritmus a pak je to adiktivní stejně jako dlouhá procházka. Nejde o okamžité vykřikování, ale o tiché zadostiučinění, kdy zvládneš úroveň s grácií a hlava ti sedí.

Nectar of the Gods je hra pro ty, kdo chtějí hrát něco, kde není vždy jasné, co se děje, a musíš si to sám vyzkoušet. Není to mistrovské dílo, ale je to zajímavý pokus, kterak kombinovat různé nápady v jednu hru. Dnes si ji zahraji spíš z historie než pro zábavu, ale ta hodina v prohlížeči neuběhne bez jisté fascinace.