H-Tron (v 12.26)

Když se podíváš na snímky H-Tronu, hned ti to připomene Tron z osmdesátek — ale tohle je něco úplně jiného. Tenhle starší kousek se snaží chytit atmosféru digitálního vesmíru, aniž by měl na to sebemenší rozpočet. Výsledek? Relativně zajímavý experiment, kterého nikdo moc neví.

Hraje se to spíš jako arcade střílečka v duchu raných devadesátek, když se PC teprve učily, co s grafikou. Pohybuješ se po herní ploše, vystřelituješ na nepřátele a snažíš se přežít co nejdéle. Prostředí tě obklopuje z všech stran — ne úplně polykavý systém s hrou, ale na své časy jednoduché a funk fungující. Ovládání je přímočaré, hudba klátí digitálním bongem.

Hra ti nedá moc času na rozmyšlení. Nepřátelé přicházejí vlnami, tvůj prostor se zmenšuje, tempo roste. Je to ten typ hry, co se snaží vytlačit adrenalin z tvého těla minimálními prostředky — a částečně se jí to daří. Nejde o hloubku, jde o reflexy a vytrvalost. Občas cítíš, že by věci mohly být o něco čitelnější nebo hladší, ale pro retro zážitek to stojí za to.

H-Tron se dnes hraje spíš z nostalgie nebo zvědavosti, co se dělo v indie scéně počátkem dvacátého prvního století na PC. Není to hra, která by změnila tvůj pohled na hraní, ale znamená to osobitou stopu někoho, kdo se pokusil něco vytvořit bez velkých prostředků. Typ hry, kterou najdeš náhodou v online archivu a která tě zabaví na pět minut lépe, než si čekal.