Ducks

Taháš kachně po dlaždičkové mřížce a snaž se, aby všechny skončily na správném místě. Zní to jednoduše, zato Ducks z roku 1998 tě postupně přitlačí na stěnu. Jde o logické puzzle, kde se na obrazovce potkávají mechaniky, které znáš z patnácti různých her najednou, a právě v tom spočívá její kouzlo i frustrace.

Hra tě postaví před mřížku s kachny a cílová políčka. Úkol vypadá primitivně: přesuň každou kachnu na její cílový čtverec. Ovšem není to sokoban, není to ani čisté puzzlování typu Shanghai. Kachny se chují podle vlastních pravidel, některé se na tobě neposlechnou, když je táhneš špatným směrem, a procedura překvapivě rychle zaboha. Myšlenka, že zvládat budeš mřížku logickým myšlením jako Sokobana, se sesype asi kolem desáté úrovně.

To, co hraní z Ducks dělá zvláštní, je absence laskavosti. Hra tě nenechá chybit se beze konsekvencí. Cesty jsou úzké, prostor omezený, a když si jednu kachnu umístíš špatně, vrátíš se o deset tahů zpátky. Ovládání myší na devadesátiletém PC bylo určitě přesnější než dnes v prohlížeči, přesto se cítí funkčně. Levé tlačítko táhne, pořadí tahů je kritické. Designér úrovní měl jasno: intuice nestačí, počítej.

Proč si ji pamětníci pamatují? Protože v ní nebylo nic extra, ale byla přesně tím, co jsi potřeboval, když ses nudil u počítače v pátek. Devadesátá léta byli plná takovýchto tichých skromných logiček — bez prkna, bez velké kampaně, prostě ty ji našel, rozbalil Z ip-archiv a strávil jsi s ní dvě hodiny. Ducks není umělecké dílo, není ani zvlášť smysluplná, ale má tuhle zvláštní adiktivitu indie-puzzle her doby, kdy se indie ještě nejmenovala.

Zestárla jako většina logických her: mechanicky je v pořádku, vizuál je bezbarvý retro, která se nezlobí ani neoslňuje. Dnes si ji zahraješ, když tě napadne, že chceš něco na mozek bez bujné grafiky a dramatu. Nejde o klasiku, kterou bys vroucně doporučoval, spíš o historku, kterou si vybavíš a řekneš: „Aha, tuhle jsem hrál." V prohlížeči si ji zkusit stojí, protože nemá co ztratit.