Armour-Geddon (1992)

Pancéřovaná stroj bez jména, kterou ovládáš z pohledu třetí osoby, se rozpohybuje po poušti jako něco mezi tankem a robotem. Armour-Geddon z roku 1992 si dal za cíl splnout jeden slib: budeš hádat co nejméně, stříleti co nejvíce. A splnil ho bez okolků.

Je to akční simulátor v nejjednoduššího slova smyslu. Nasedáš do své válečné машины, vidíš svět z externí kamery, která ti ukazuje stroj ze zadu, a začínáš ničit vše, co se pohybuje. Nepřátelé přicházejí ve vlnách, jsou poměrně tupí, ale jsou jich hodně. Střílíš, parkuješ se za budovy, střílíš znovu. Není tu příběh, neboť by jen zpomaloval dostřelování. Nejsou tu dialogy ani cutscény. Je to přímočaré jako úder do obličeje.

Ovládání je těžkopádné, jak se na dobu sluší. Pohyb se chová, jako by se tank vracel vzad přes všechny sprchy své minulosti. Otáčení střelny není svázáno s otáčením korpusu, což vyžaduje trochu přivyknutí, ale pak už poznáš, že to má logiku. Municí se nestrachuj; ta je tu jako vzduch. Nepřátelé padají rychle, výbuchy jsou zbytečně dlouhé, a když se podaří sestřelit více tanků najednou, v mozku se rozsvítí něco primitivního a satisfakčního.

Hra zestárla na povrchu, nikoliv v duchu. Grafika má tu pixelovou tvrdost raného DOSu, kterou si bez nostalgie užiješ jen, pokud ti stroj a zvuk zápisovače sedí v genech. Hudba vám na sluchu ani moc nezůstane — to byla doba, kdy byly noty spíš upozorněním, že hra běží, ne součástí zážitku.

Zajímavé je, že Armour-Geddon nemá náladu se chovat jako hra s hlubší zápletkou. Nezískáš upgrade skrze příběh, nezamkne se ti postup vypravěčským trikem. Vítězíš jednoduše tím, že více střílíš než nepřítel. Je to v tom něco upřímného a dnešnímu hráči možná osvěžujícího — hra ti nekradí čas příběhem, kterému věří méně než ty.

Dnes si ji zahraji v prohlížeči vlastně jen kvůli zvědavosti, jak vypadala zábava v tuzemsku na začátku devadesátek. Není to volná sláva. Je to čistá funkce, kterou si vážím právě proto, že si svoji omezení neudělá za přednost a neslibuje ti nikomu něco, co nemůže dát.