The Paddle

Paddle. Prostě Paddle. Když si je stáhneš z archivu, netrápíš se s žádným menu, jen se ti otevře okno a čeká. Nejjednodušší věc na světě — guma, míček, kostky. Od základů.

Jde o arkanoid, klasiku z osmdesátek přesunutou do počítače. Ovládáš pálku dole, střílíš míček nahoru, rozbíjíš řady kamenů a snaží se tě nedostat. Není tu příběh, není tu uvádění situace. Hledáš okno ve zdi nepřátel a nesmíš zaspat. Chybíš jednou, je to osudové.

Taková minimalista v nejlepším slova smyslu. Když jsem si ji spustil, překvapila mě rychlost, s jakou se míček pohybuje — fyzika je tvrdá, bez sentimentu. Míček se nezpomaluje pro hráče v nesnázích. Odskoky od kostky nejsou vždycky předvídatelné, takže obsazení správné pozice se počítá. Pálka se pohybuje hladce, ale není to nic vosperčit — musíš vědět, kam ses bez ní posuneš. Chvíli trvá, než se to naučíš.

V roce 2002 si už nikdo nemusel psát vlastní arkanoid z lenosti — stovky verzí bylo dostupné zadarmo a v herních sbírkách. Paddle se ale nepřepískuje retro nostalgiií ani omluvami. Drží čistotu, bez zbytečných zvuků, bez animací, které by kazily čitelnost. Děláš jednoduchou věc jednoduše, a to je v tom všechno.

Dnes ji zahraješ, když tě napadne — není těžká na pochopení, není závislá na hardwaru. Je to jako si zapalit starou svíčku. Víš, co tě čeká. Není v tom překvapení ani invenčnost, ale je v tom upřímnost, kterou si některé hry z devadesátek můžou vzít za příklad.