Mick

Mick je jedna z těch her, kterou najdeš v nějakém starémShareWare balíčku ze začátku devadesátek a stejně nevíš, co od ní čekat. Jméno nic nenamlouvá, grafika na screenshotech vypadá primitivně, a přesto — tohle je přesně ten druh zábavy, která se hrála v počítačnách mezi hodinami informatiky.

Jde o jednoduchou skákačku v duchu starších arcádů. Ovládáš malou figurku (kterou právě zosobňuje náš Mick), která musí překonat sérii překážek, skoků a padajících platforem. Cíl je jasný: dostat se z bodu A do bodu B, aniž bys spadl nebo se narazil do nepřítele. Nic revolučního, nic složitého. Jsou tu koule, které se koulejí, obří zuby, které se zvedají ze spodu, sítě, kterými musíš projít. Klasika žánru z té doby, kdy se design her odvíjel od toho, co grafický čip zvládl, ne od velkých ambic.

Ovládání je responsivní, skok funguje, jak má — alespoň tady se hra nezastaví. Těžkost není brutální, spíš progresivní. První úrovně jsou vlídné, poté se tempo zvedá. Grafika je barverná, monotónní, bez osobitosti, zvuky jsou kupodivu příjemné na uši — čipové pípy, kterými si hraješ tuhle hru v hlavě ještě hodiny poté, co ji zavřeš.

Mick se netváří, že je něco, čím není. Nepředstírá hluboký příběh, nezmítá tě po dvanácti světech. Je to poctivá skákačka z doby, kdy byl počítač na MS-DOS ještě novota v rodinách, a hra, která tě neunavuje svými pretenzemi, protože žádné nemá.

Dnes? Sedne ti, když máš náladu na něco jednoduchého, něco, co nezabere místo na disku a není potřeba si vzpomínat, jak se to vlastně hrálo. Hra je to prostá, ale věcná — přesně takový odpočinek, kterou si zahraje každý, i bez nostalgie za devadesátkami.