16

Když se ti poprvé objeví na obrazovce tři telefonní čísla a jednoduché menu, víš, že se chystáš na něco zvláštního. Hra, která se jmenuje prostě jen „16“, je taková kuriozita z devadesátek — minimalistická textová adventura, kde se orientuješ pomocí telefonních čísel a psaného textu. Bez grafiky, bez animací, jen slova a logika.

Jde o klasickou textovou adventuru v duchu starších infocomovských her, jen zdá se, že vznikla téměř omylem v nějaké české nebo slovenské garáži. Hraje se to pomocí příkazové řádky — zadáváš příkazy, popisuješ akce, a hra ti zpátky vrací text. Cíl? Vyřešit nějakou záhadu, která se zprvu zdá nejasná, protože hra ti skoro nic nevysvětluje. Tím je zároveň kouzelná — domyslet si musíš všechno sám.

Hratelnost je čistě textová. Zadáváš instrukce, hra ti odpovídá replikami, které se pohybují mezi užitečnou nápovědou a úmyslným matením. Ani nevíš, jestli jsi na správné cestě, nebo jestli si tě hra bere na hůl. Ovládání je stísněné — ty čtyři číslice v menu, nějaké klávesy. Nic tě nevezme za ruku. To je právě to, co z dnešního pohledu působí jako archeologický nález.

Dnes by taková hra skončila hned. Ale v devadesátkách, kdy si někdo sám v noci stahoval z BBS neznámé věci přes modem, to byla poctivá zábava. Paměť na takové věci už dávno vzdala, ale bez grafiky si člověk musel víc zapracovat mozkem. Hra měla charakter — ta absence všeho zbytečného ji ve své hrubosti vlastně činila půvabnou.

Dnes si ji zahraješ spíš z nostalgie a ze zvědavosti, co si pod tím jménem vlastně někdo představoval. Není to hra pro každého — potřebuješ trpělivost, kterou dnes moc lidí nemá. Ale pokud jsi vyrůstal u příkazového řádku a textových her, poznáš v ní duši svého mládí.