Stardust

Vždyť to je další kopie Asteroidsů — a přitom když si jí teď spustíš, přestaneš vůbec koukat na to, kdo ji kdy kterou cestou naklonoval. Stardust je čistá arkáda, kde střílíš ze středu obrazovky a rozbíjíš padající věci tím nejjednodušším a nejúčinnějším způsobem: prudkým střelbou.

Herní princip zná každý: rotuj svůj spaceship, nastavuj si úhel a palíš. Jít nahoru, dolů, vlevo, vpravo, a zatím co házeš oblohu projektily, létají na tebe asteroidové úlomky a různé létající nepřátelé. Něco málo v řeči zvuků nebo základní grafiky se může měnit, ale jádro zůstává: natlačit do obrazovky co nejvíc akce a čekat, až se ti sbortí nervy nebo zrak.

Ovládání je přesné a reaguje bez prodlení. To je u arkád osmdesátých a devadesátých let základ. Když zemřeš, vykoupuješ si nový pokus bez dlouhých animací — a to je správně. Hra tě vítá každou chvíli znovu hraním, ne čekáním. Score se zvyšuje, obtížnost roste, a když se ve hře stane něco nelogického (třeba asteroid letí skrz asteroidem), berteš to jako cenu za to, že jsi si koupil program ze staré diskety za pár kaček.

Stardust není průlomová, není původní, a do digitální historie se nezapíše. Je to ale přesně ten typ hry, který měl v devadesátkách na discích tisíce kopií — freeware nebo shareware, hraný mezi hodinami u počítače, kdy ses nudil nebo čekal na přátelskou zprávičku přes modem. Bez pretenzí, bez scénáře, bez motivu než tvůj vlastní high score.

Dnes si ji zahraji v prohlížeči s vědomím, že jsem si jí užil v čase, kdy byl čtyřicetminutový download průměrnou dobrovolnou obětí. Není to hra, která by tě proměnila. Je to ale hrou, která za čtvrt hodiny potěší mozek bez vysvětlování. A tím si získá své místo.