Snake Pit

Tenhle had mi lezl pod kůži už na začátku. Ne proto, že by byl chytrý — ale protože jsem si řekl, že to prostě musí být jednoduchý výhra. Tak to není. Snake Pit z osmdesátého šestého roku si hraje na klasiku, jenomže se tím pádem jasně ukazuje, že čistá jednoduchost bez nápadu není žádná výhra.

Ovládáš hada — to víš. Sbíráš jidáš, rostou ti chvost za chvostí, až nakonec srazíš svůj vlastní ocas a hotovo. Na DOS-ech se tohle hrávalo na všechny strany, ale Snake Pit to dělá v nejjednodušší možné formě. Hrací plocha, grafika bez ozdob, rychlost, která postupně roste. Hluk zvukovky spíš přidává neklidu než atmosféry.

A tady je háček: je to sice těžké, ale ne zajímavě. Had se pohybuje lehce, překvapivě přesně, takže chyby jsou čistě moje. Levely mají různé layouts — zdi v různých местech, něco se hýbe — ale to nestačí. Jsi pár minut z pohody, pak ti tísnějící plocha a zvyšující se tempo prostě řekne dost. Hra se cítí jako školnický projekt spíš než jako hra, která by měla něco vlastního.

V devadesátkách se tohle hrávalo na přestávkách, je jasné proč — zabirá pět minut a ničemu neuškodí. Ale ani v roce 1986 to nebyla novinkou. Snake jezdila skoro všude, a když už, tak v zajímavějších baleních. Snake Pit je z hlediska herních mechanik sterilní. Prostě klasika bez kvalit, které by z klasiky dělaly pamětihodnost.

Dnes ji zahraju v prohlížeči třeba pět minut, abych si ověřil, že jsem si pamatoval správně — a pak se jdu kouknout na něco, co má více na mysli. Pokud máš rádu hadáky a chceš prožít pravou retro zkušenost bez snobismu, OK. Ale nejde o nic víc.