Solar Winds episode 1

Jednoduchá věc. Sedíš v kokpitu a střílíš. Svisle. Nahoru padá všechno ostatní, ty máš víc munice a naději. Solar Winds z roku 1993 je vertikální shoot-em-up, který se nezastaví na tom, aby tě nechal v klidu. Nehrajete přitom žádnou příběhovou divadlo — je to čistá, primitivní logika: vrh obrazovky nepřátel, zlikviduj je dřív, než tě zmáčknou.

DOS byl plný takových věcí. Grafika není nic zvláštního — pixelová, jednobarevná, jako by ji někdo nakreslil bez velkých emocí. Ale to vůbec nevadí. Důležité je, že koule létají tam, kam by neměly, a ty musíš vidět, co se děje. Ovládání je jednoduché až k bolesti: pohyb a palba. Nic než to. Tímhle tempem se člověk za chvíli dostane do toho zvláštního stavu, kdy už neřeší nic jiného než pozici a střelbu.

Kde Solar Winds svítí, je právě v té bezprostřednosti. Nejsou tu zbytečné menu, nejsou tu filmečky nebo nabídky. Spustíš hru, a máš ji tady. Obtížnost roste rychle a bez slitování — několikátá vlna tě položí, pokud si myslíš, že stačí jen tak stiskat klávesnici. Zvuk je chudý, spíš jen pískání a praskání, ale alespoň víš, co se stalo.

DOS nostalgia a nic víc? V jistém smyslu ano. Solar Winds není zázrak a není ani zajímavá svou originalitou. Je to ale poctivá, upřímná hra bez nesnází, která neříká víc, než co má. Dnes, když si ji zahraješ v emulátoru nebo v prohlížeči, cítíš tu atmosféru — počítač z devadesátek, který střeží jednu jedinou věc: aby ses bavil, dokud tě to nezbavilo rozumu.

Není to pro všechny a není to hra na večery. Ale pokud se chceš vrátit k tomu, co shoot-em-up znamenal na začátku — padající image a tvoje reflexy — tady to máš. Žádné vysvětlování, žádné výmluvy. Jen střelba do tmy.