SDI2040

Když si pustíš SDI2040, čeká tě něco mezi simulátorem a arkádou, což je už sám o sobě důvod zkoušet. Na starých PC se to totiž moc často nestávalo — většina her si vybrala jednu stranu a tu si užila. Tady se to míchá a vychází to podivně zajímavě.

Jde o hru zasazenou do futuristických bojů z roku 2040, kde pilotuje kosmickou techniku a primárně střílíš po nepřátelích letících v nadsázce nekonečným vesmírem. Cíl je jednoduchý — přežít vlny nepřátel, sbírat bonusy a postupovat dál. Zasazení je povrchní, ale klasické pro dobu: takhle si představovali budoucnost v devatenáct devadesátém. Vesmír, zbraně, energie, nebezpečí. Víc není potřeba.

Hra se ovládá mysší a klávesnicí, což v té době znamenalo trochu vzácný luxus. Pohybuješ svým stroji po obrazovce a střílíš všechno, co se pohybuje špatně. Grafika je spartánská — jednoduché bitmapové objekty na černém pozadí. Není to ošklivé, spíš účelové, jako kdyby ses díval na radar. Tempo se zrychluje s postupem a střetávka se zvyšuje. Právě tady vidíš tu zmíněnou hybriditu — není to arcade v čistké formě, máš čas na rozmyšlenou a lépe cílíš než v klasickém shoot-em-upu. Ale zároveň tě nezpomaluje a nenutí tě přemýšlet jako simulátor.

SDI2040 není hra, kterou by si zapamatoval každý. Vydali ji v devatenáct devadesátém na MS-DOS v éře, kdy už PC začínaly předjíždět konzole, ale nikdo moc nevěděl, co s tím technologickým výkonem dělat. Tuhle hru už nikdo moc nehraje, ale měla by své místo mezi těma zajímavými selhováním — pokusy, co vypadaly zajímavě v designu a v praxi byly prostě zvlášť.

Dnes si jí zkusíš kvůli zvědavosti a jako průhled do toho, co si mysleli být cool. Není to čistý zásah, spíš experiment. Ale když máš večer na nic a chceš si střihnut dvacet minut něčeho divného a staršího, je to právě na to. Není ani tak špatná, aby jsi koukal proč, ani tak skvělá, aby jsi se k ní vracel. Prostě existuje a je to v pořádku.