Operation: Tiger

Střelnice bez cíle — to je Operation: Tiger v kostce. Spustíš hru, vidíš nějaké pixelované terče, posunuješ myš, klikáš. Pak co? Nic. Bez příběhu, bez kontextu, bez důvodu, proč by tě mělo zajímat, jestli zasáhneš cíl nebo ne.

Jde o jednoduchou střílečku na PC z počátku devadesátek, kterou popisovat detailně znamená říct víc, než kolik řekne hra sama. Tiskneš spoušť myší (ostatně co jiného bys dělal), cíle se pohybují, nějaké skóre se počítá. Je to snad trénink přesnosti nebo něco takového — typ programu, který sis mohl koupit na disketě za pár stovek jako přílohu herního časopisu.

Sada příkazů se omezuje na to nezbytné: vidět, zamířit, stisknout tlačítko. Grafika je v pořádku pro rok 1992, když se nepředpokládá nic víc než plnění funkce. Chybí tu ale cokoli, co by ze hry udělalo víc než mechanické klikání: žádné scénáře, žádné bonusy, žádné stupňování obtížnosti, kterému bys věřil. Je to jako střílení na prázdné konzervy v garáži, akorát že místo plechovek máš animaci bez duše.

Pamatuješ si ji proto, že ji znáš z doby, kdy počítače byly pomalé a průměrná hra byla pokusem bez ambicí. Operation: Tiger patří k těm kusům, co zkrátka existovaly, vyplňovaly místo na disku a dneska slouží nejvíc jako kuriozita. Neznamená to, že by byla špatná — znamená to, že není vlastně nic.

Dnes si ji zahrát v prohlížeči znamená spíš nostalgii za jednoduchostí. Není na čem viset, není čeho se bát, není proč se zlobit. Pusť si ji na deset minut, prožeň myš po obrazovce a pak zalez do něčeho s vyprávěním a náporem. Tahle hra je digitální ekvivalent psaní do sešitu — činnost bez obsahu.