Aeromathics

Když v 86. roce vyletěl první počítač do školy, nebyl to Pac-Man, který se tam koukal z monitoru. Byly to tyto jednoduché věci — letadlo, číslicová pole, a když jsi se spletl, všechno se zboří. Aeromathics je nejméně romantická hra, jakou si můžeš představit: cvičebna bez emocí, kde jediný souboj je s vlastní hloupostí a časovým tlakem.

Jde o edukační program pro MS-DOS z období, kdy se věřilo, že když obalíš matematiku animací letadla, všechno bude zábavné. Létáš s pixelovým letounem, tvůj navigátor ti házuje příklady na sčítání, odčítání, násobení a dělení, a ty musíš vybrat správný výsledek ze tří možností. Trefíš-li se, pokračuješ dál a sbíráš body. Zjebi to, letadlo se sesype a začínáš znovu. Jednoduchá mechanika, jasný cíl: naučit se počítat bez toho, aby si to školák uvědomil.

Hraje se to klávesnicí, pohyb je přímočarý a bez chyb. Hra není na nic zvlášť pyšná — zvuk je bílý šum, grafika raději přehlédneme, a tempu se těžko věří. Ale právě v té upřímnosti, v té úplné absenci snahy něco zatnout na efekt, je tam zvláštní čistota. Ví, proč existuje, a nedělá si z toho nic. Není to hra na zábavu; je to nástroj. A jako nástroj funguje — nudný, účelný, a překvapivě efektivní, když se člověk nebrání.

V devadesátkách to bylo na školách běžné. Učitelé si vypůjčili disketky, instalovali to do počítače s modemem a občas nechali děti hrát — když stihl, když se choval. Dnes se Aeromathics kouká jako vzpomínka na dobu, kdy edukační software vypadal tak, jak se tvářil: bez předstírání.

Zahrát si ji dnes má cenu jen pro nostalgii nebo zvědavost. Na cvičení matiky jsou dnes lepší věci, a zábava je jinde. Ale pro někoho, kdo pamatuje školní počítačové hodiny, kde takto vypadaly všechny programy, je to kuriózní dopad do vlastního dětství — bez sentimentu, bez nátěru, čistě pedagogické.