Wraith

Wraith je jedním z těch her, co tě chytí pěti minutami atmosféry a pak tě už nepustí. Černobílá grafika, cit pro prostředí, tichá hra se zvuky, které dělají víc než sto kilobytů tvrdého disku. Zpaměti nepamatuji vůbec nic, ale tohle jsem si pamatoval čtyřiadvacet let.

Jde o akční hru z roku 1995 pro DOS, kde jsi něco mezi duchem a zločincem, co se snaží překonat sám sebe. Designéři z vydavatelství, jehož jméno se smazalo z paměti internetu, udělali něco nečekaného — místo bombastiky vzali ticho. Pohybuješ se jako přízrak, padáš jako horký oběd, a v jednom okamžiku jsi silný, v dalším jsi nic.

Hraje se to jako scrollující akce, kde ovládáš tvora, kterého je skoro vidět skrz. Skákáš po platformách, která nejsou ani tak platformami, spíš místy, kde se neztratíš. Nepředstavit si to. To není tahle hra — je jednoduché zabít se o hlupý skok, protože logika gravitace a fyziky je tady zvláštní, jako by ji včetšil nějaký senior v pijaném stavu. Střelbu jako takovou neznám, spíš se s nepřáteli střetáváš a modlíš se, aby ti neutekli.

Wraith byla jednou z těch experimentálních vecí, co v tom období nikdo nechytal a která se stala kultovní jen proto, že byla dostatečně děsivě originální. Dnes by se to bezdpáky vysmívalo. Tenkrát to byl šok — hra bez barev, bez textur, bez zbytečného zvuku, která tě přesto vytáhne z řeči.

Zahrát si ji teď znamená vrátit se do doby, kdy se věřilo, že atmosféra je cena sama o sobě. Už se na DOS hrají hry v prohlížeči a Wraith si zaslouží tu nešikovost pochopit jako součást charismatu. Pokud tě zajímá, jak vypadala hra, která se chovala jako sen zmítaný nočníkem, tohle je tvá odpověď.