Self Control

Chceš se vsadit s počítačem o to, kdo se zvládne líp ovládat? Self Control ti dá šanci prokázat, že tvoje vůle není úplně v troskách. Jde o jednoduchou, ale chytře vymyšlenou hru z roku 1994, kde hraješ proti vlastnímu já, a to je na tom paradoxně to nejlepší — jednoduché pravidlo, kterým se všechno řídí.

Hra pracuje s čistou myšlenkou: ty i počítač dostanete několik možností, jak se zachovat, a musíte volit. Cílem je vědomě ovládat sám sebe — zvládnout si říct ne, zvládnout si říct ano v pravou chvíli. Není tady žádný bombastický příběh, žádné světy, které by se zhroutily. Jde o psychologickou minihru, která se snaží pochopit, jak vlastně funguje sebeovládání.

Ovládání je co nejjednodušší — volby si vybíráš z nabídky, nic složitého. Grafika? Téměř žádná, texty na černém pozadí, to je všechno. Zvuk můžeš zapomenout. Podstata spočívá v tom, že každá volba má důsledky — někdy viditelné hned, někdy až později. Hra tě nutí přemýšlet, ne bušit do klávesnice. Zásadní rozdíl oproti arkádám a střílečkám, které tehdy létaly kolem.

Self Control není hra, kterou si zahraješ večer a zapomeneš na ni. Je to spíš experimentální kousek, který se ptá, jestli vůbec zvládneš jednat racionálně, když tě počítač tlačí do reakcí. V devadesátkách byla taková věc opravdu ojedinělá. Počítače měly simulovat lidi, jejich jednání, jejich slabosti. Tady to prostě fungovalo — bez zbytečných efektů, bez obrázků, jen čistá logika.

Dnes si ji zahraješ spíš z historického zájmu. Není tu nic, co by tě bavilo graficky nebo zvukově. Jenže pokud tě zajímá, jak se psaly hry před třiceti lety a co si první programátoři o lidské psychice mysleli, najdeš tady něco zajímavého. Je to jako číst si starou vědeckou práci — ne naivní, jen jinou.