The Kristal

Máš přesně tři sekundy na to, aby sis uvědomil, jak moc je tahle hra nepoddajná. The Kristal tě vyhodí do pixelového světa bez návodu, bez vysvětlení, bez milosti. Musíš sbírat křišťály, bojovat s nepřáteli a přežít, zatímco se snažíš pochopit, co se vůbec děje. Na MS-DOSu z roku 1989 to bylo trochu jako hloupí pes — chceš vědět, co od tebe chce, ale on ti jenom hlavu krčí.

Jde o hybrid adventury a arkád, kde se pohybuješ po kreslené krajině, sbíráš věci a střílíš nebo bijíš to, co se ti křižuje v cestě. Hra tě vydá do nějakého světa plného příšer a překážek, a ty máš za úkol najít všechny křišťály, které tam jsou schované. Není to žádná epická zápletka — je to čistě o přežití a sbírání. Jednotlivé obrazovky jsou relativně malé a logicky propojené, takže se v tom můžeš aspoň orientovat.

Ovládání je přímočaré — pohyb, útok, chůze. To je všechno, co potřebuješ. Problém je, že hra je bez slitování. Nespletl jsem slova — jeden dotek nepřítele a lítáš na zem. Střílíš pomalu, nepřátelé jsou rychlí a nejsou předvídatelní. Když se vám podaří první několik obrazovek, začne se v tobě probouzet zvláštní vůle čekej chvíli, až se naučíš jejich pohyb. Pak to začíná strádat, protože hra je nepoměrně těžká, ale v podstatě férová — chyba je vždycky tvoje.

The Kristal zůstala spíš kuriozitou než hitem. V devadesátkách existovaly desítky podobných her, které zmizely stejně rychle, jak se objevily. Tuhle se pamatuje snad jenom proto, že byla tak marod. Ale má v sobě něco čistého — není to hra, která se snaží být skvělá, je to hra, která se snaží být těžká a právě to ji dělá zajímavou.

Dnes ti v prohlížeči poskytne přesně to, co slibuje: frustraci, kterou si zároveň užiješ. Není to mistrovské dílo, ale je to chuť na dobu, kdy hry nemusely být hezké ani snesitelné, aby měly duši. Když chceš zkusit něco staršího, tvrdšího a opravdu podřadného, tady to máš.