Blastocyst

Když si někdo vezme do ruky joystick a musí najednou rozmýšlet, jestli ta malá věc na obrazovce je součást jeho lodě nebo samostatný organismus, víš, že se tě hra snaží vykolejit. Blastocyst je právě takhle divný — neformální experiment z roku 2005, který si vzal něco jako biologii, něco jako arcade a dal tomu volný průběh.

Jde vlastně o střílečku, která se odehrává uvnitř něčeho — buď mikrokosmu, nebo to je nějaká bláznivá metafora o těle. Na obrazovce se prolínají organické tvary, které se podobají spíš ústrojím než vesmírným objektům. Střílíš na ně, zachraňuješ buňky, sbíráš něco jako energii. Všechno je to dost nejasné, ale právě v tom je to zaujetí — hra ti neurčuje pravidla hned na stůl, musíš je odhalovat sám.

Herní mechanika je dost jednoduchá: pohyb, střelba, vyhýbání se. Ovládání však není zase tak intuitivní, jak bychom si přáli — je v něm takový labužnický DOS-ácký styl, kde si grafika a logika operace trochu nepadají do hrsti. Zvuky jsou minimální, skoro až příznačně chladné. Není to hra, která by tě vzrušením žehnala po zádech, spíš tě postupně a tiše zatáhne do své zvláštní vesmírné nebo mikroskopické reality.

Dnes už existuje jen v archivu starých her, jako podivný artefakt doby, kdy si vývojáři mohli dovolit experimentovat bez tlaků marketingu. Není to mistrovské dílo, ale má v sobě cosi neuchopitelného, cosi, co tě nutí hrát dál, i když nevíš proč.

Pokud ti vyhovují staré DOS-ové střílečky a nejsi proti tomu, aby hra mlčky a záhadně brala své pravidlo mezi zuby, Blastocyst čeká v prohlížeči, aby tě překvapil. Není to lehký vstup, ale pro milovníka retro experimentů to může být přesně to, co si nevědomě hledáš.