Revenge of Defender

Defender se vrací, a tentokrát to vůbec nevypadá jak návrat. Revenge of Defender z roku 1989 je totiž úplně jiná bestie než původní arkáda — v dobrém i špatném.

Jde o shoot'em up s vertikálním posuvem, kterého vydal pro MS-DOS někdo, kdo si vzal Defendera jako inspiraci spíš než jako šablonu. Летíš si své straně obrazovky, střílíš lidi v helikoptérách a snaží se ochránit civilisty dole. Základní DNA je tam, ale vše je příšernější, chaos mafiánský a hitroženost minimálně. Tahle doba, tahle grafika, to všechno způsobuje, že to funguje spíš jako vtip sám na sebe.

Ovládání je tuhé, střelba bez elegance. Když letíš, netoči se ti představa, že se pohybuješ v prostoru — spíš to vypadá, jako by se pozadí hemží neochotou pohnout se správně. Nepřítel se povaluje bez logiky, exploze nejsou ani trochu dynamické. Hraje se to těžkopádně, každý pokus připadá jako hon v bahně. Nemám pocit, že by hra čekala, až si ji důvěřuji — ona si mě jen nevšímá.

Těch osm minut hraní mi ale stačilo na to pochopit, proč ji lidé hráli. Má zvláštní obsedantní kvalitu — zkusit to jednou víc, zvýšit skóre, přežít ještě jednu vlnu. Devadesátky na PC byly plné takových pokusů o arcade thrilly, kdy už měl víl polygonů každý, ale arcádový cit zůstal jenom jako chabá vzpomínka.

Revenge of Defender nezůstal v historii a vím proč. Ale chápu, co se stalo — někdo se snažil. Byla to doba, kdy indie neexistovala, pouze tihle anonymní výrobci, kteří dali všechno do věci a pak zmizeli jako kouř. Hra je pro archeology retrogamingu, ne pro lidi co chtějí pobavit se třicet minut. Když chceš pocítit, jak těžko se to dělalo a proč se to kloudů nedostalo, pak si ji zahrát můžeš. Nebo prostě necháš být a hraeš si Defendera znovu.