Hypercycles

Hypercycles je hra, kterou si okolo roku 1995 vyzkoušel snad každý vlastník 486ky, který se o ní někde dozvěděl. Nikdo ti neřekne, co to je, zápletka neexistuje, návod také ne. Spustíš to a hned vidíš: barevné cykly na černém pozadí, ten tvůj se pohybuje podle pohybu myši. Zbývá uhodnout pravidla za běhu.

Hraje se v ohraničené aréně, odkud nelze vyjet. Cílem je nevjet do své vlastní stopy a zároveň donutit protivníka, aby vjel do té své. Hra kombinuje logiku hada se strategií z Tronu — je to zábava na jeden večer u jednoho počítače. Ty a druhý hráč (nebo počítač) se vzájemně pronásledujete a snažíte se toho druhého chytit do pasti. Ovládání je přímé, ale zrádné: cyklus má moment setrvačnosti, takže nejde zatáčet jako v jednoduché střílečce. Chceš skončit v pravém úhlu? Zaplatíš za to zpomalením a rizikem.

Grafika je minimalistická — barevné čáry a pixelový font. Zvuk skoro není, jen občasné pípnutí. Technika je naprosto čistá, bez vychytávek, a právě proto hra funguje. Nic tě nerozptyluje, musíš se soustředit na pohyb soupeře. Úrovní není mnoho, v podstatě se hraje donekonečna na stejném hřišti s různou počáteční pozicí a barvou. Jednoduchost až nudná, když hraješ proti počítači, který je buď moc hloupý, nebo naopak hraje idiotsky dokonale. Když ale sedí dva lidé, je to zábava na deštivý pátek.

Hypercycles si nezapamatuješ proto, že by tě něčím překvapila. Zapamatuješ si ji, protože je jednoduchá a návyková a protože se vyskytuje ve sbírkách DOS her jako kuriozita, která se dá spustit na čtyři kliknutí. Není to technicky sofistikovaná hra, není to hra s příběhem. Je to čistá abstraktní soutěž, která může bavit deset minut nebo až do tří ráno, záleží na tom, s kým hraješ.

Dnes je Hypercycles zajímavá spíš jako artefakt devadesátek než jako rozumná volba v nabídce klasických her. V prohlížeči najdeš stovky moderních verzí téhož konceptu — jsou hezčí, pomalejší, s víc efekty. Ale když chceš pořádný DOSový souboj bez ozdob, máš ho tady.