Space Nightmare

Když se ti na obrazovce vynořila stará, rozmazanáSpace Nightmare, věděl jsi, že tě čeká něco divného. Nejde totiž o chytrou космickou střílečku ani o strategii — jde o něco, co se snaží být hrou, aniž by věděl co přesně.

Space Nightmare je jednoduché — летíš v nekonečném prostoru, střílíš na objekty, které se válí ze tmy. Je to prosté, skoro amatérské, a právě v tom tkví jeho podivná přitažlivost. Neexistují zbytečné cinibálky, jednoduše létáš a palíš. Fyzika je zanedbávaná, animace tuhá, a přesto se snažíš přežít jen o pár sekund déle než posledně.

Co za tím stojí? Buď to experimentání s možnostmi PC v raných devadesátkách, nebo třeba projekt jednoho nadšence v gáži. Grafika je pixelová, zvuky chraslavé, ovládání tvrdé. Není tu nic, co by se pyšnilo na obale — jen holá, syrová mechanika bez polštářků. Hraní připomíná snahy o arcade atmosféru, který se nikdy nedoučil levitovat, jen padá těžce dolů.

Space Nightmare nepřinesla nic revolucionního a ani si na to nehraje. Je to spíš časový dokument — důkaz, že ne každý projekt se musel státi hrou. Zestárla? Nebyla tedy mladá. Grafika vypadá stejně staře jako tehdy, mechaniky jsou stejně přímočaré a stejně unudující po pěti minutách.

Dnes má smysl si ji zahrát jedině jako zajímavost — podívat se, co se na PC dělo v 94. a přijmout, že ne všechno, co někdo vytvořil, bylo wart zapamatování. Při spuštění v emulátoru chvíli střílíš, stihnul by si kávičku a pak si řekneš, proč ses otravoval.