Follow the Reader

Máte-li rádi experimentování s textovými příběhy a nejste-li proti tomu, když hra ignoruje všechny konvence, Follow the Reader je jednoznačně váš tip. Tahle podivná věc z roku 1992 se totiž rozhodla být tak trochu jiná než ostatní adventure, která jste znali.

Jde o textovou adventuru určenou k hraní na MS-DOSu, kde se ocitáte v něčem, co připomíná smraženou logiku sci-fi příběhu. Název vám už naznačuje, oč jde — hra vás přímo oslovuje, vytahuje z passivity a vnucuje si s vámi konverzaci. Nejste jen hráč, kdo kouká na obrazovku; jste ten, koho má příběh na zřetěli. Cíl není tak úplně jasný od začátku, což by mohlo být záměrem.

Hraní se odehrává klasicky — čtete text, vpisujete příkazy, vidíte, co se stane. Rozdíl je v tom, že tahle hra s vámi jakby argumentuje. Reaguje na vaše rozhodnutí tím, že se ptá zpátky, nabourává vaše očekávání, někdy vám přímo vytýká, že jste zvolili špatný postup. Ovládání zůstává na úrovni příkazové řádky — typu „jdi na sever" nebo „vezmi předmět" — ale dialog mezi vámi a hrou se cítí nepřátelský, jako by se s vámi někdo háděl. To je buďto geniální nebo frustrující, podle toho, jestli máte náladu být hrou provokován.

Follow the Reader patří mezi ty kousky, které se od ostatních her té doby liší tím, že se snaží být vzrušeně vědomé samy sebe. V době, kdy adventure spíš poslušně plnily svůj scénář, tenhle kousek vám ukazoval jazyk. Není to hra, která by se ztratila v průměru — zapamatujete si ji právě proto, že vás někdy rozčílí.

Dnes, kdy máte spousty elegantních indie adventur, jsem zvědavý, jak vám v Follow the Reader poslouží všechny ty jeho divné pozornosti a provokace. Půvab retro textovky spočívá v tom, že si to zapamatujete. Nebo zapomenete, ale točitě. Zkrátka — zkuste si ji spustit v DOSBoxu, jestli chcete vědět, jak si někdo v raném devadesátkách představoval, že by hra měla vůči hráči reagovat jako sebevědomý protějšek.