AlphaMan

Mladí lezou po stěnách, staří si sednou. AlphaMan je přesně takový případ — skromná MS-DOS plošinovka z poloviny devadesátek, kterou si hrála spíše mladší puberta v počítačových klubech, a která by dnes prošla v očích přísnějšího recenzenta bez povšimnutí.

Jedná se o klasickou jednoduchéonstruovanou plošinovku, kde se pohybuješ po stadionu nebo nějaké geometrické aréně a sbíráš předměty, skáčeš přes překážky a střílíš na nepřátele. Grafika je minimalistická — pixelová silueta postavy, jednobarvé bloky, kterým rozumíš jako terénu. Logika je známá: běžíš dopředu, skáčeš, střílíš, vyhýbáš se střelám. Nic převratného.

To, co drží hru při životě, je právě ona jednoduchost. Ovládání je přímočaré, načasování skoků odpoutané od grafického svinstva a vůle herního enginu. Každá úroveň trvá pár minut. Hra se nesnažuje být umělecká nebo originální, jen funkční — a v tom je jej síla. Když v devadesátkách neexistovalo moc her s průzračným designem, AlphaMan nevybíhal z řady, ale ani se v ní ztrácet nemusel.

Zbran, s níž se pohybuješ, jsou jednoduché střely, která jdou přes půl obrazovky a zmizí. Nepřátelé jsou chování podle vzorců. Chyby? Ano. Kolizní detekce občas lhala, grafika nemá ambice, hudba je stereotypní. Hra staví na tom, že hráč chce prostě jen hrát bez vysvětlování, a to funguje, dokud tě nenavštvou ještě nudnější úrovně.

Dnes si AlphaMan vezmete, když chcete vědět, jak vypadala průměrná plošinovka té doby — nic světoborného, nic trapného, jen průměr. V prohlížeči či emulátoru mu chvíli vydržíte, pak si vzpomenete, že existují i ostatní hry.