Orda - Severnyi Veter

Když jsem se poprvé podíval na obrazovku, viděl jsem název — Orda: Severní Vítr — a málem jsem to přeskočil. Vypadalo to jako něco z hromady neznámých DOSovských her, kterých se v devadesátkách valily stovky. Pak jsem si ji ale zkusil skutečně zahrát a zjistil jsem, že jde o ruské a-point-and-click dobrodružství s nádechem příběhu, který občas překvapí.

Orda se odehrává v nějakém středověkém světě plném ledů a divokých krajin. Nejsi tu fotbalista, superhrdina ani kocour v botách — jsi jen postava, která se snaží přežít a porozumět tomu, co se kolem ní děje. Cílem je postupovat vpřed, sbírat věci, řešit hádanky a rozhodovat se, jak příběh půjde dál. Není tu komplexní příběh jako v plnohodnotné point-and-clickové adventure — spíš jde o sérii situací a zkoušek.

Hraje se to tak, že postupně odkrýváš hru bod za bodem, sbíráš předměty a zkoušíš je s okolím. Grafika je velmi primitiva — pixelová, v pár barvách, s tou typickou ostrou čitelností, která zabraňuje, aby hra vypadala lépe, než ve skutečnosti je. Zvuk je skromný, stejně tak animace. Hra tě ale nenutká se spěchat — můžeš se podívat kolem sebe v poklidu a všimnout si detailů, které obvykle přehlédneš.

Ze všech ruských her z konce devadesátek je Orda jedna z těch, co se jich drží svébytnost. Nekopiřuje západní formule, nemá vysokoletou ambici, ale něco v tom je. Hra nikdy nezvitězila na vrcholcích popularity — nebyla ani po vydání, ani později. Patří do kategorie her, které si zapamatují jen ti, co na ně narazili náhodou.

Dnes si ji zahrát znamená padnout do atmosféry, která nemá konkurenci. Není tu pretenzní a.i. hloupý design — všechno je jednoduché a upřímné. Pokud tě bavit nebudou primitivní grafika a nejasné nápady na řešení úkolů, pak zkrátka není tvoje. Ale pokud tě zajímají kousky z okraje herní historie, kde se sčítají nápady, rozpočty a talent v něco zvláštního, pak Orda stojí za zkoušku.