Survival in New York City

Hraeš za někoho, kdo se ocitl na ulicích New Yorku bez peněz, bez střechy nad hlavou, bez jakýchkoli vyhlídek. Celý tvůj svět se zmenšil na několik bloků, kde se musíš rozhodnout mezi jídlem a léky, mezi bezpečím útulny a rizikem spánku na lednu. Survival in New York City z roku 1986 není hra o tom, jak město porazit. Je to hra o tom, jak v něm přežít den za dnem.

Na PC s disketami se ti nabízí textová simulace života bezdomovce v New Yorku osmdesátých let. Není to nic složitého — počítáš si příjmy a výdaje, navštěvuješ různá místa, setkáváš se s náhodami. Někdo ti dá pár dolarů, někdo ti je vezme. Zmrzneš na ulici, dostaneš se do útulny, proběhneš se a sníš něco v hamburgerně. Cíl je prostý: přežít. Nic více.

Hraje se jednoduše — zadáváš příkazy, čteš, co se stalo. Žádné grafiky, žádný efekt, čistý text. To, co činí tuhle hru zajímavou, není grafická prezentace nebo atraktivní mechaniky. Je to cit pro realitu a její tíhu. Kaž si vezmeš další půlnoc na ulici, cítíš ji. Když tě vyhodí z útulny, není to jen hlava-patka-konec; je to nový problém, který musíš vyřešit. Hra ti občas hodí kostkou — někdy se tě ujme sociální pracovnice, někdy tě okrade i poslední haléř. Předvídatelnost by byla nudná.

V devadesátkách to byla zajímavá myšlenka — vzít hru vážně jako didaktický nástroj. Survival in New York City chtěla ukázat, jak se opravdu žije, když jsi na dně. Nebyla selhání zábavou; byla to lekce. Dnes by ji někdo nazval edukativní, anebo by jí vytýkal chybějící dramatičnost. Ale právě její nudnost — každodennost, monotónnost, malé vítězství, neočekávaný pád — je jejím pointou.

Vrátit se k ní dnes není kvůli zábavě, kterou by ti dala, ale kvůli času a atmosféře, kterou zachycuje. Jakož také kvůli čímsi vzácnějšímu — hře, která si netroufá být jenom hra. V prohlížeči si ji můžeš spustit bez větších nárků. Není to zábavník na den, ale je to průhled do něčeho skutečného.