El Capitan Trueno

Když se spustí El Capitan Trueno, není ti jasné, jestli hraješ hru, nebo se díváš na diashow. Postavička se pohybuje, jako by ji někdo tahal na provázku, a i když jde o akci, vlastně se nic neděje. Je rok 1989, DOS je ve své kráse a tenhle plošinovkový pokus si říká o existenci, kterou má těžkou.

Hraješ hrdinu jménem El Capitan Trueno — logicky španělského dobrodruha — a tvým cílem je protlačit se několika úrovněmi plnými překážek, skákajících nepřátel a padajících věcí. Typická akční plošinovka konce osmdesátek, která chce být jako Dizzy nebo Prince of Persia, jenže bez jejich elegance. Scenérie jsou jednoduché, místy až nudné, a postavy vypadají, jako by je někdo načrtl tužkou.

Hraje se to způsobem, který bych popsal jako „přežívání spíš než zábava“. Ovládání je nepřesné — skáčeš, padáš, narážíš do rohů prostředí a přicházíš o životy. Nejde o to, aby se postava chovala intuitivně, spíš se učíš, co od ní čekat. Nepřátelé jsou hloupí jako poleno a čekají na tebe v předem daných pozicích. Souboje nemá smysl vyhledávat — hra tě k nim stejně dovede sama.

El Capitan Trueno je hlavně důkazem, že ne všechno, co v roce 1989 na PC vyšlo, mělo právo existovat. Hra nemá šarm ani vtip starších plošinovek a nemá ani jejich preciznost. Co zbývá, je frustrující design, který tě trestá za chyby, jež nejsou vždycky tvoje. Někde tady mohla být legrace, jenže ji už nikdo nenajde.

Dnes se na ni díváš přes filtr nostalgie — nebo spíš přes filtr zvědavosti, co to vlastně bylo za kousek. Když si ji zapneš v prohlížeči, pochopíš, proč si ji nikdo nepamatuje. Není špatná tím, že by byla odvážná nebo experimentální. Je špatná tím, že je prostě nudná a neodpovídá tomu, co slibuje svým názvem a vzhledem.