Clax (1985)

Clax se hraje jako Pac-Man, ale místo ducha tě pronásledují černé puntíky. To je přesně ten typ logiky, která mohla napadnout programátora osmdesátkového IBM PC, když měl volnou pátek odpoledne.

Jsi v bludišti plném žlutých teček a musíš je sebrat, zatímco ti za paty lezou tři nebo čtyři černé nepřátelé. Když jich máš dost, zmizí a ty se můžeš vrhnout na další level. Zvuk? Pípání, jako by počítač kašlal. Grafika? Monochromatická, pixelová, přesně jak si to představíš na stejně staré hardwaru. Počítač ti říká jednu věc: pohybuj se, sbírej, vyhýbej se. Bez průpovídky, bez příběhu, bez otázky.

Ovládání funguje, protože stačí pár kláves. Pohyb, sběr teček, fáze útěku — to je všechno. Nemá to překvapení, nemá to eleganci, ale má to přesně tu dávku jedovaté jednoducnosti, která tě přinutí hrát zase a zase. Každý level je jen o tydíž maličko obtížnější než ten předchozí. Nepřátelé jsou víc agresivní, nebo se pohybují chytřeji. Na delší dobu to ale nestačí — po deseti minutách víš, co čekat.

Clax byl jeden z tisíců poklonů Pac-Manu na osmibitech a doma. Dneska je to především curiosum — hra, která se nesnaží nic vymýšlet, jen si vezme známý vzorec a pustí ho běžet. Nenápadná, bez budoucnosti, bez smyslu pro lavinu derivátů, které ji následovaly. Ale právě v té bezohledné upřímnosti je něco malinko sympatického.

Když ti dnes zbude půl hodiny a nudíš se, Clax na webu najdeš. Spustiš si jej v emulátoru, podíváš se na tu monochromatickou ofelu a pochopíš, proč byl osmibit předchozí generace tak zásadní — ne proto, že byly hry revolucionární, ale proto, že každá z nich byla prostě hraní bez vykličky. Nic víc, nic míň.