Ce test n’est pas encore traduit — nous affichons la version originale (Čeština).
Když si vezmeš joystick a vidíš tam jen čtyři směry a jedno tlačítko na střelbu, víš, že tě čeká něco primitivního a přitom závislostivého. Operation Combat je přesně tohle — střílečka z ptačí perspektivy, kterou v roce 1990 vydala nějaká menší dílna a kterou nikdo moc neřešil, protože vedle ní existoval Commando od Capcomu.

Ovládáš vojáka nebo celý malý tým — tady si nejsem jistý na detaily — a tvůj cíl je jednoduchý: projít se po mapě, likvidovat nepřátele a nějak to dát dohromady. Není tu složitá strategie, nejsou tu složité příběhy. Je tu rytmické táhnutí kurzoru, střílení a snaživé přežití další vlny nepřátel. Hra se hraje z nadhledu a terén tě sem tam ukryje, takže si můžeš dělat iluzi, že jsi voják místo figurky na mapě.
Mechanicky je to zvládnutelné, ale bez větší vynalézavosti. Střílíš, pohybuješ se, snažíš se neskončit na podlaze. Grafikou to není moc okusuje — barevné čmáranice bez větší detailnosti, zvuky jsou to, co tě čeká od PC speakeru v devadesátkách. Hra nabízí pár misí a pak se podstatě opakuje. Bez autosave, bez checkpointů — když umřeš, začínáš znovu. To je součást devadesátkové hravosti, ale taky trochu bolí.
Dnes ji známe jako zajímavost z doby, kdy polský či německý výrobce mohl vydat něco, co by si ani nezapsala redakce PC Gamer. Nebyla taková jako Contra nebo Alien Breed, takže zůstala v tichosti. Ale to ji nekvalifikuje jako špatnou — jen zapomenutou.
Pokud tě táhne k prvním střílečkám na PC a máš chuť na něco méně slavného než obvyklé tuny, je to zajímavý kousek retro. Nejsi tu kvůli příběhu nebo grafikě. Jsi tu proto, aby ses nudil čtrnáct minut a pak si řekl: jasně, teď už chápu, proč tohle nikdo nehraje.