The Fourth Protocol

Když se spustí The Fourth Protocol, překvapí tě, jak si Douglas Adams se svým surovým humorem dělá srandu z agentských filmů. Zvláštní, ale tady se nejedná o grafickou adventuru, jak by člověk čekal od příběhu s knírou a pistolí. Místo toho dostaneš strategickou sim, kde zastupuješ britského agenta v bitvě mezi supermocnostmi.

Jde o počítačovou adaptaci románu The Fourth Protocol z roku 1985, tentokrát od Infocomu — legendárního tvůrce textových her. Ale Infocom si řekl, co když ne. Co když uděláme to opačně? Místo aby sis hrál spionážní příběh, ovládáš agenta po mapě, pokrýváš území, zajímáš se o body a táboříš si figury jako v taktické hře. Děj je tu až druhořadě, jde o střet zájmů na mapě světa.

Hraje se to pomalu a nudně. Čteš dialogy v ASCII art čmáranicích, rozmýšlíš si svůj tah po tahu, přesouváš jednotky. Když se strhne akce, jde to zase do textu a odjinud nazpátek. Ovládání je topologické — šipky, mezerník, patience. Bez grafiky, bez animation, čistě mozek versus počítač na desce bez hráčských figurek. Grafika neexistuje — jsou tu jen čáry a znaky. Sáhnout po ní znamená odpustit si klikání a koukat se na mapu osmdesátých let, kde jedna hvězdička je New York.

The Fourth Protocol se nikdy nestala populární hrou. Byla to experimentální mise Infocomu — jak se zmocnit žánru, co nepatří do textových her. Strategické hry měly své dominance, příběhové adventury měly své. Tenhle hybrid skončil jako kuriozita, krásná myšlenka, která se ale v praxi zničila nudou. Dnes už si ji budou hrát jen lovci retro rarít a fandové Adamse, a to spíš z povinnosti než pro zábavu.

Pokud ses v devadesátkách koukal na Civilization v okýnku DOS boxu a uvěřil si, že je to hra roku, The Fourth Protocol tě nezklamá — v tom smyslu, že tě koupl ještě líp. Je to pomalu a nudě, ale v tom je její podivné charisma. Nováčci si jí projít nebudou moci. Každý tah trvá věčnost. Ale pro ty, co chtějí vidět, jak se hvězdy v osmdesátkách sešly blbě, je to archivní podívaná.