Panic!

Když hra dostane takto generic název, ví si být aspoň poctivá. Panic! z roku 2002 je přesně tím, co slibuje — chaotická záležitost bez zbytečných okolků, která tě vrhne do arény plné náhodně se pohybujících objektů a jedné jednoduché úlohy: přežít.

Jedná se o arkádovku v duchu těch nejstarších počítačových her, kdy se vývojáři nezamýšleli nad nějakými sofistikovanými příběhy nebo motivacemi. Hraješ postavu, která se musí vyhýbat pohybujícím se věcem na omezené ploše. S každou sekundou se tempo zrychluje, objekty se množí, a tvoje reflexy jsou jedinou obrannou linií. Prostota, která v devadesátkách měla svůj půvab a při níž se překvapivě lépe bavily mozky než s dnešními tutoriály.

Ovládání je rudimentární, což znamená, že jsi schopný vstoupit do hry během sekund. Pohybuješ se po jednoduché herní ploše, a to je vlastně vše. Bez složitých kombinací, bez menu s nastavením, bez uvítacího videa tvůrce. Hraní se rychle změní z „to zvládnu" na zoufalý klik všemi tlačítky v naději, že něco pomůže. Čím déle setrváš, tím více si uvědomuješ, že příliš velké ambice tady nemají místo — jde jen o číst skóre a osobní rekord.

Panic! je přesně tím typem hry, která se moc nezměnila. V 80. letech by si ji zahrál na Commodore, v 2002 na PC a dnes v prohlížeči. Grafika je tenká, zvuk tak minimální, že si jej skoro nevšimneš, a přitom je ta přímočarost magnetická. Není co přepracovávat, není co vylepšovat — hra dělá právě to, co má.

Dnes má tato jednoduchost zvláštní hodnotu. Když se tvůj mozek odmítá zapojit do dalšího dialogu nebo cutscény, Panic! ti nabídne čistý reflex bez příslušenství. Pět minut, během kterých si vůbec neuvědomuješ čas. Není to hra pro náladu, je to hra proti nudě.