Panic!

Když hra dostane takhle obecný název, umí být aspoň poctivá. Panic! z roku 2002 je přesně tím, co slibuje — chaotická záležitost bez zbytečných okolků, která tě vrhne do arény plné náhodně se pohybujících objektů a jedné jednoduché úlohy: přežít.

Jde o arkádovku v duchu těch nejstarších počítačových her, kdy se vývojáři nezamýšleli nad sofistikovanými příběhy nebo motivacemi. Hraješ postavu, která se musí vyhýbat pohybujícím se věcem na omezené ploše. S každou sekundou se tempo zrychluje, objekty se množí a tvoje reflexy jsou jedinou obrannou linií. Prostota, která měla svůj půvab a bavila líp než dnešní tutoriály.

Ovládání je základní, což znamená, že do hry vstoupíš během pár sekund. Pohybuješ se po jednoduché hrací ploše, a to je vlastně vše. Bez složitých kombinací, bez menu s nastavením, bez uvítacího videa. Hraní se rychle změní z „to zvládnu“ na zoufalé mačkání všech tlačítek v naději, že něco pomůže. Čím déle vydržíš, tím víc si uvědomuješ, že velké ambice tady nemají místo — jde jen o skóre a osobní rekord.

Panic! je přesně ten typ hry, která se moc nezměnila. V osmdesátých letech by sis ji zahrál na Commodoru, v roce 2002 na PC a dnes v prohlížeči. Grafika je chudá, zvuk tak minimální, že si ho skoro nevšimneš, a přitom je ta přímočarost magnetická. Není co předělávat, není co vylepšovat — hra dělá právě to, co má.

Dnes má tahle jednoduchost zvláštní hodnotu. Když se tvůj mozek odmítá zapojit do dalšího dialogu nebo cutscény, Panic! ti nabídne čistý reflex bez příslušenství. Pět minut, během kterých si vůbec neuvědomuješ čas. Není to hra pro náladu, je to hra proti nudě.