Max Blackjack

Blackjack v devadesátkách znamenal dvě věci: buď sis řekl „proč bych hrál karty se strojem, když jsem u PC", nebo sis řekl „proč ne". Max Blackjack si vybral druhou cestu a udělal prostě to, co měl — simulátor pokeru s počítačem, bez zbytečností.

Jde o klasickou hru na rozdávání karet, kde máš jednu jedinou povinnost: dostat se na jednadvacet bez toho, aby ses přesunul přes ní. Počítač rozdává, ty se rozhoduješ — vezmeš si další kartu, nebo stojíš? Pravidla jsou taková, jaká jsou už dva sta let. Není tu žádné drama, žádné scénáře, jen ty, počítač a balíček karet. Jednoduchost je tu záměr, ne chyba.

Grafika je přesně taková, jakou čekal člověk roku 1989 — zelený stůl na displeji, čísla a symboly v úzkém typu písma, který se kouká na starou TV. Ovládání? Šipky a Enter. Nic více, nic méně. Počítač hraje srozumitelně, bez výmluv — má své karty, má svou logiku, a když prohrajes, vím proč. Není tu žádné fušování nebo skrývaní karet. Respekt k tomu.

Tahle hra není napsaná proto, aby tě ohromila. Je to cvičebna, aspoň pro lidi, co si chtěli vyzkoušet pravidla bez peněz. Všechny ty později vydané „luxusní" verze blackjacku s animacemi a herkami si tu myšlenku braly bez toho, aby ji zlepšily. Dnešnímu zápasníkovi už samozřejmě nic neříká — existují lepší karetní simulátory už desítky let. Ale v kontextu osmdesátých let? Prostě to funguje.

Má cenu si ji zahrát v prohlížeči jen když si chceš připomenout, jak vypadala náramná jednoduchota a když ses divil, že se u PC w můžeš bavit bez grafických efektů. Dnes už jen zmizela vzpomínka.