Egyptian Solitaire

Solitér v egyptském kabátě není zrovna věc, která by si vyžádala hluboké vysvětlování. Hrál jsem to na počítači, když se instalovaly věci ze shareware sbírek, a věděl jsem hned: buď to bude nudná varianta klasických karet, nebo zmatek bez pravidel.

Egyptian Solitaire se pohybuje někde uprostřed. Jde o solitérní hru z roku 1994, kterou zřejmě vytvořil někdo, kdo chtěl staré karetní principy obalit egyptskou stylizací — pyramidami v pozadí, mírně orientálními zvuky a někdy i tematickými prvky v rozvržení karet. Cíl je obvyklý: seřadit karty podle pravidel, zbavit se všeho, co máš na stole, a vyhrát. Respektive vyhrát, pokud se ti podaří překonat omezení, která ti hra nadělí.

Hraní samo je jednoduché — klikáš, přetahuješ karty na správné místo, pokud to pravidla dovolují. Rozhraní je archaické, takové to typicky DOSové s tlačítky a minimalistickým designem. Nic neslibuje víc, než dává. Grafika je prostě funkční: obrázky karet bez ozdob, pozadí bez jakýchkoli efektů. Zvuky jsou spíš oznamovací než zábavné. To všechno znamená, že hru neunese vizuální stránka ani zvuk — zbývá jí jen mechanika, a ta musí být dobrá.

Problém? Egyptian Solitaire není ani horší, ani lepší než tucet jiných solitérních her z té doby. Vydrží u ní jen ten, komu nevadí opakování. Dnes by to nikoho nenadchlo — máme hry s příběhem, efekty a něčím navíc. Tady máš jen karty a chladný algoritmus. To není útok na hru; je to prostě svědomitá, nezajímavá práce.

Zahrát si ji v prohlížeči má smysl, pokud ti vyhovují únavně hypnotické činnosti bez záblesků nápadu. Kdo chce solitér s jiskrou, měl by hledat jinde. Egyptian Solitaire je ticho, které plní čas.