Disc

Vidíš na obrazovce trpasličího inženýra a jeho dysk, co se kutálí kolem tebe. Hra se jmenuje prostě Disc a je z roku 1990, kdy si kluci ještě kupovali hry na trzích za pět korun. Jedna z těch věcí, která obstála v paměti víc díky svému názoru, že to byl logický simulátor neznámého autora, než že by se jednalo o senzační zábavu.

Jde v podstatě o fyzikální puzzle. Manipuluješ kotoučem – diskusem, osudy – a musíš ho navigovat přes různé překážky. Cíl je jednoduchý: dostat disc na místo určení bez toho, aby se roztočil v nesprávném směru nebo aby skončil v rozpadu. Grafika jsou kvádr a linie, kterými se hraní v režimu, jakoby jsi koukal na mechanismu zvnějšku. Velmi abstraktní, velmi devadesátky.

Ovládání je jednoduché – šipky nebo WASD, a diskus se pohybuje podle fyziky, kterou hra simuluje. Mechanika vychází z představy, že věci mají váhu a setrvačnost. Pohybuješ pomalu, dysk se kutálí skrz bludiště levelu, a ty musíš odhadnout, kde skončí. V tom spočívá celá zábava i frustrace. Není to arkáda – je to chvíla přemýšlení, pak jezdíš a doufáš, že jsi odhadl správně. Když se to nepovedlo, jdeš znovu. Je to stále stejné – bez story, bez zvuků, jenom ty a fyzika.

Disc je zajímavý tím, že se nestaví na akcích nebo grafice. Vzal si koutek z her typu Sokoban a přilepil tam simulaci. V devadesátkách byla taková věc svěž nápad. Dnes je to archeologie, ale právě v tom je kouzlo – vidíš, jak si vývojář lámal hlavu s tím, jak by hru udělal bez rozpočtu.

Zahrát si ji v prohlížeči stojí za to hlavně pro účel – chceš-li vědět, jaké věci tihle chlapíci zkoušeli, když neměli rozpočet na Doom nebo Wolfenstein. Není to hra, kterou bys hrál kvůli zábavě, spíš kvůli zvědavosti. Svým způsobem to je právě to, co činí starý software zajímavým – osobitost, kterou dnes v AAA titulech nevidíš.