Designasaurus

Dinosaurus si říká o vlastní konstrukční dílnu. V Designasaurovi z roku 1988 si představuješ, že jsi konstruktér — konstruktér vlastního dinosaura. Na obrazovce se ti rodí příšera z jednotlivých kostí, svalů a dalších součástí, které vybíráš z menu. Je to hybrid mezi stavebnicí a edukační hrou, kterou vydal někdo s představou, že děti budou fascinované tím, jak si samy nakreslí monstrum.

Princip je jednoduchý. Zadaná kostra dinosaura, kterou vybíráš z návrhů v paměti počítače, se ti rozpadne do jednotlivých segmentů. Tvá úloha: poskládat ji znovu. Ale nejde jen o posun kostí do správné polohy — můžeš měnit jejich vzhled, barvy, velikost. Hra ti svou metodou dá pochopit, kam jednotlivé kosti k tělu patří a jaký je jejich vztah. Je to jako anatomie skrze hraní.

Technicky to vypadá, jak se dá čekat od DOSového educationalu z konce osmdesátek — jednoduché čáry, blikající kurzor, textové menu. Ovládání je archaické: řeč je o klávesových zkratkách, které si musíš pamatovat. Tempu tvého hraní vládne počítač, ne tvůj reflex. Pokud tě nebaví pedagogické procvičování v grafice z temné doby, bude ti připadat pomalé a lineární. Ale právě v tom je síla — čistota bez zbytečností, bez rozptylujících animací.

Tahle hra nebyla hit, který by si pamatoval každý, kdo měl osmibitový počítač. Ale měla smysl. Vzdělávala, aniž by se tvářila jako učebnice. Dnes se na ni kouká s nostalgií spíš proto, že představuje dobu, kdy si autoři mysleli, že výuka může být prostá a účinná i bez třpytivých animací a vtíravých zvuků.

Designasaurus se dnes hraje v prohlížeči skrz emulátory — jednak z lásky k retru, jednak pro ty, které zajímá, jak se učilo na počítačích předtím, než se obsah stal zábavou. Není to zábava v dnešním smyslu, ale je to smysluplná pauza od všeho, co bliká, píská a chce tvoji pozornost hned.