Цей огляд ще не перекладено — показуємо оригінал (Čeština).
Když ses v devadesátkách koukal na obálku The Universal Military Simulatoru, věřil jsi, že máš v rukou něco vážného. Všechny ty ikony tanků, vrtulníků a železné barvy slibovaly strategickou hru pro ty, kdo chtějí vést své vojsko chytře. Realita byla o trochu strojeji.

Jde o vojenský simulátor v širokém slova smyslu — staví tě do role velitele, který má za úkol zvládat souboje na mapě s různými jednotkami a terény. Hra není jen o klikání na nepřátele; má jít o taktiku, pozicování a využívání výšky či zakrytí. V teorii to zní dobře. Prakticky ale řídíš jednotky přes menu a schémata, které vypadají spíš jako papírová taktická hra než jako akční simulátor. Pohled na svět je horský — isometrická či top-down perspektiva — a jednotky se pohybují po hexagonální síti.
Ovládání je lenost. Nejsi tady akční hráč, který chce dynamiku. Klikáš, čekáš, řeší se. Grafika není nic, na co bys koukal z estetických důvodů — spíš účelová. Zvuky jsou minimální. Hra tě chce donutit myslet, ale přitom ti nedává zase tolik nástrojů ani přehledu, aby bylo myšlení zábavou. Hrajes se předlohami, editory vlastních misí přidaj opakování, ale s tím, co tu máš, se to nestane tak addiktivní, aby tě drž celou noc.
Zajímavé na tom bylo, že se Universal Military Simulator snažil být něco mezi turnajovým wargamem a strategickou hrou, v polovině devadesátek docela neobvyklý pokus. Jako předchůdce budoucích taktických her nebo edukativní nástroj měl smysl. Ale pohodlí a čistota hraní neměl ani jeden. Postupem doby ho vypřely čistší strategie, jako třeba Civilization nebo přesnější vojenské simulátory.
Dnes? Když se chceš vrhnout do oldschool vojenské strategie, jsou tu lepší tipy. Ale pokud tě zajímá, jak si představovali devadesátkové vývojáře vojenskou taktiku bez 3D, bez zbytečné grafiky a s důrazem na pravidla — je to zajímavý kousek historie. Není to przyjemná zábava, ale archivní poznatek.