Pong

Ping. Pong. Ping. Pong. Tak to jsou všechny zvuky, které slyšíš, když si pustíš tohle remaster starého Atariho klasiku z roku 1972. Tahle verze z devadesátek je pokus dát původní koncepci nový kabát — počítač proti člověku, nic víc, nic míň.

Jde o tenis ze strany, hraný na černé ploše s bílými čárami a kulatým míčkem, který se bez grácie odrazuje mezi dvěma pálovými plošinami. Ty ovládáš jednu, počítač druhou. Bod si vezmeš, když soupeř mine míč. Skóre se počítá do určitého limitu. Je to prosté jako nic a právě tím je to geniální — respektive bylo, v roce 1972.

Ovládání je pryč od svého času jednoduché — kurzorová tlačítka nebo WASD posunují plošinu nahoru a dolů. Délka úderů se řídí podle toho, na kterou část pálu míč zasáhne. Těžko říct, jestli je to záměr nebo prostě jen staré, nevyladěné fyzikě. Počítač hraje bez emocí a bez chyb — jakmile zjistíš, jaký má rytmus, je to jako hrát proti stěně. Fakt není challenge. Ani zábava.

V devadesátkách už nikdo takové věci netvořil jako něco nového. To jsme věděli, že nejlepší věci jsou staré a že reprízy jsou pro sbírače. Tahle DOS verze si toho byla vědoma — nabídla snad dvojhru, horší grafiku a stejnou nevystupňovanou obtížnost jako originál. Nebylo to špatně myšleno, jen to tu chybělo. Jednoduché hry se od té doby posunuly dál — Breakout měl úrovně, Missile Command měl gradaci, Pong měl jen opakování.

Dnes to stojí za hraní maximálně jako kulturní artefakt nebo když chceš ukázat tátovi, jak to všechno začalo. Procházkaž paměťí, která trvá pět minut a pak si uvědomíš, proč sis ji nevzpomínal jako zábavnější. Ale jestli tě baví v prohlížeči klikaway hry a chtěš pochopit genezi veškerého digitálního tenisu, co potom.