Battleships

Představ si, že sedíš u počítače v létě 1991 a jedinou tvou zábavou je hádat čísla na obrazovce. Battleships — nevinná počítačová adaptace známé tužko-papírové hry, kterou znali všichni ze školní docházky. Jenže místo kartonu a tužky máš klávesnici a DOS prompt.

Hra je jednoduchá jako polední chleba. Počítač si schová flotilu lodí někde na mřížce, ty střílíš a uhodneš, kde jsou. A obráceně — ty si schováš své lodě, počítač na tebe útočí. Původní námořní souboj bez grafické vody, bez animací, bez zbytečností. Jen logika, součet a čekání.

Co s tím hraním potom dělat? Klikáš (nebo spíš zadáváš souřadnice), počítač ti řekne, jestli jsi trefl nebo vedle. Pokud trefl, pokud to trvá déle, pořádně ses nudíš. AI není právě ostrá — střílí spíš náhodně než strategicky, a přitom se zdá, že má někdy nevysvětlitelné štěstí. Celá věc vychází jako lehká cvičebna pro malé programátory, který chtěli implementovat základní pravidla a skončili.

Přesto — a tady je to zajímavé — právě tahle přímočarost je důvod, proč se Battleships v devadesátkách vůbec dělalo. Nebyla to grafická bestie, ale fungovalo to. Neuráželo to hlavu, nezabíralo místo na disku a bylo to dostupné úplně každému, komu se chce pár minut pohrát něco, co není Space Invaders.

Dnes je to především kuriozita — zajímavá spíš z pohledu vývoje her a toho, co si počítačáři z raných devadesátek dovolili vydat, než z pohledu zábavního. Hra stárne viditelně, AI je otravná a grafika neexistuje. Ale pokud chceš vyzkoušet, jak vypadala nejjednoduší možná hra ze svého žánru a co se líbilo lidem dřív, než se všechno muselo třít glitterem a efekty — tady to máš.