Dead Man Walking

Když jsem poprvé spustil Dead Man Walking, čekal jsem indie point-and-click z druhé poloviny 2010 s pixelartovým grafickým stylem a nějakou tou příběhovou ambicí. Místo toho jsem narazil na věc, která by bez váhání funčila na počítačích z osmdesátek, kdyby existovala.

Jde o pohlednici z noir světa, kde hraješ jako mrtvý chlap, který se probudí na hřbitově bez tušení, jak se tady dostal. Hra tě vypouští do temného městečka plného podivných postav, a ty se procházíš po lokacích, sbíráš objekty a mluvíš s místními. Je to classický adventure klasik — nemáš žádné zdraví, žádný čas, jen inventář a touhu dozvědět se, co se stalo.

Hraní je přesně takové, jaké ho zná každý, kdo kdy hrál Lucasarts příběhy. Klikaš na věci, čteš odpovědi, kombinuješ položky. Hra tě občas nechá jít slepou uličkou, ale obecně je myšlenka prostá — pátrat a hovořit. Výrazy jsou suchých a místy morbidně vtipné. Grafika je čistě pixelová, bez nároku na detaily, což ale v tomto případě dělá správnou atmosféru. Nejde o grafiku roku, jde o náladu.

Dead Man Walking je volná inspirace čtyřicetileté tradicí adventure her. V éře, kdy indie hry dělají komplexní emocemi a velkou zápletkou, tenhle kousek pracuje s odkazem — není to hra, která by tě ohromila, ale je to hra, která si svou roli rozumí. Vrátila jsem se k ní kvůli atmosféře, ne kvůli geniální zápletce.

Dnes je Dead Man Walking spíš kuriozita — proof of concept, že starý recept stále funguje, pokud víš, co s ním chceš dělat. Nebude to pro každého. Pokud ale chceš strávit chvíli v pocmurné atmosféře s minimem nároku na grafiku a maximem patience, je to přesně na místě.