Dogs

Představ si, že jsi na chvíli zapomněl, že počítač slouží k hrám. Dogs je hra, která si tě vezme za límec a řekne ti: pojďme si hrát na to, že jsi pes. Zbytek necháme ostatním. Vydáno na MS-DOSu na počátku devadesátek, jde o raritní kuriozitu — digitální simulátor psího života, který se nejspíš narodil z nudy a poněkud zvláštně vyladěné fantazie.

Mechanicky jsi psem v měřítku realističtějším, než by člověk čekal. Žereš, čůráš, vztekáš se na kolemjdoucí a občas je i honíš, když se jim podaří tě dostatečně rozčílit. Není to soubojová hra — je to prozaičtější. Pohybuješ se po mapě, máš potřeby jako hlad a další projevy psího chování, které musíš uspokojovat. Cílem není zvítězit — je to spíš otázka, zda přežiješ a jak dlouho se v té virtuální ulici udržíš.

Grafika je pestrá, ale zprvu to vypadá jako pixelový bordel. Po chvíli si uvědomíš, že je to záměr — město je chaotické, lidé chodí sem tam, ty mezi nimi hledáš misky nebo se vztekáš na ostatní psy. Ovládání je jednoduché, pohyb přímočarý. Zábava spočívá v absurdnosti situace, ne v hloubce herních mechanik. Jakmile pochopíš, co se od tebe očekává, je z toho spíš meditativní simulátor než zábavná hra.

Dogs patří do kategorie experimentů, kterých bylo v raném věku PC her víc. Dnes ji vidíme jako vtip, kterému jsme přišli na chuť až po dvaceti letech. Neměla širší vliv, nevznikla z ní žádná série. Byl to pokus, zajímavý právě tím, jak bizarní je a jak naivně věří, že hraní si na psa někde uprostřed města bude zábava.

Dnes si ji můžeš zahrát v prohlížeči přes emulátor — spíš jako zvědavost než jako skutečnou zábavu. Funguje to, pokud tě zajímá historie těch divnějších odboček v herním vývoji. Není to hra pro každého, ale je pro ty, kdo si chtějí vzpomenout, že devadesátky byly na nápady poměrně nespoutané. Zvláštní, ale ne bez nějaké své podivné krásy.